Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou

Z komentáře k původnímu LP albu 1218 0468 vydanému v Supraphonu v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: V české dramatické literatuře nemáme mnoho pokusů ztéci druhový vrchol, aneb tedy vytvořit dramatickou báseň. Tato skutečnost může vyvěrat z tradic českého divadla, v nichž převažovala akce nad slovem, herec nad literátem. Největší z našich básníků, Vítězslav Nezval - který byl ostatně světem divadla průběžně přitahován a okouzlován - nemohl se této tradici nevzpírat. Dokonce je možné vyslovit, že Nezval usiloval "rozhrnout oponu divadelního prostoru" téměř právě vždy dramatickou básní; ať to byl snový "Strach", či adaptace Calderonovy "Schovávané na schodech", anebo "Milenci z kiosku" z třicátých let. Ovšem Nezvalovi nešlo výlučně jenom o báseň, nýbrž o život, o společnost a její změnu. "Milenci z kiosku" nebyly tehdy přece jen pouhým poetickým divadlem, ale současně i významným politickým činem, provokujícím apostrofou "země blízko pólu". A tak je tomu shodně i s Nezvalovou velikou dramatickou básní "Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou", inspirovanou nanejvýš zřetelně básníkovou starostí o osud země a lidstva. Vždyť tato dramatická báseň byla psána v polovině padesátých let, v nichž už se naplno obnažovaly světovládné choutky a lidstvu se hrozilo atomovou smrtí. Nezval závažnost svého vášnivého varování násobil tématem z prastarého mýtu o bájné Atlantis i postupem výstavby dialogu převážně osnovaného na přízvučné podobě časoměrného hexametru. Ale tím byla právě posilována aktuální naléhavost básníkova varování a zapřísahání i výzvy k neutuchajícímu boji za zespolečenštěnou pospolitost lidstva. Není ovšem proč zastírat, že šlo nicméně o úkol pro jeviště nikterak snadný a naráz řešitelný. O to obezřetněji, ale i obsažněji, bylo nutno postupovat v televizním ztvárnění ...A přece ani "masovost" televize, ani její tendence k vnější realitě, nestaly se překážkou působivému vyznění a ohlasu Nezvalova básnického varování a zapřísahání. Naopak, televize...