Evangelium podle Jidáše

V lásce a ve válce je dovoleno vše: milovat i zrazovat. A platí to zjevně také o víře.Evropa přestála světovou i studenou válku a čile směřuje k miléniu, které v dějinách zatím vždycky hýbalo zatuhlými pořádky. Katolický duchovní Leo Newman už však tou dobou není zrovna zářným reprezentantem dogmat domovského Říma. Prošel si stravující láskou k vdané ženě, jež pro něj byla nedostupná nejen vzhledem k jeho kněžskému stavu, a jeho vztah k víře je nyní dost vlažný. I v médiích blízkých Vatikánu se propírá Leovo „odpadlictví“, byť jeho literární stvořitel Simon Mawer dokládá, že pro zbloudilé Marie Magdalény nacházel a pořád nachází víc křesťanské milosti než jeho biskupští představení. Ostatně vše nasvědčuje tomu, že i sama Církev svatá tuší, komu by bylo vhodné svěřit jisté značně ošemetné vědecké poslání.Když je Leo jakožto specialista na starořečtinu povolán přezkoumat jazykovou pravost části papyrů z En-Moru u Mrtvého moře, pocházejících nejspíš z prvního století našeho letopočtu, učiní ohromující objev. Coby páté a nejstarší evangelium o Ježíšově životě je zřejmě sepsal odpadlík z apoštolské družiny – Jidáš Iškariotský, jenž svého učitele před ukřižováním zradil. Zejména náhled na Kristovo zmrtvýchvstání, zahrnutý do svitků, by otřásl přesvědčením stovek milionů věřících. A tak hrdina stojí nejen před otázkou, zda to světu vůbec sdělit, ale dozvídá se během pátrání i překvapivou pravdu o sobě…Pátý román britského tvůrce Skleněného pokoje či Pražského jara má opět výraznou českou, přesněji moravskou stopu. V pomyslné rukověti pro třetí tisíciletí – v originále dílo vyšlo přesně 1. ledna 2000 – Mawer ukazuje, že zdaleka ne vše, na čem se zakládají naše životní východiska, bývá pravdivé. „Tápající kněz, jehož víra vzala ve století po Nietzschovi zasvé, je v západní literatuře velmi povědomá postava. Romanopisec Simon Mawer pro ni přesto našel občerstvující a výmluvné zpodobení.“ – The Atlantic„Poetický jazyk znamenitě vystihuje, nakolik se klauzura Vatikánu rozchá...