Inscenace, které zaujaly (IV)

Komentář k původnímu albu (1 18 1477) z roku 1974: Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: "Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka." A přesto spisovatel a filosof A. I. Gercen o této době řekl, že "navenek se otročilo, ale uvnitř se lidé osvobozovali". S myšlenkami děkabristického povstání byla tak či onak spjata celá literární generace; vznikl literární proud, který chtěl být analyzujícím, ale velmi rychle byl nazván obviňujícím. A do něho se zařadil i Gogol. Jeho dvě hry (Ženitba a Revizor), jak poznamenal Bohumil Mathesius, vlastně nemají hrdinu - jsou to pohledy do celé společnosti a jejího způsobu života. Revizor vznikl v roce 1836 a vzbudil takové pozdvižení, že autor raději opustil Rusko a řadu příštích let prožil v cizině. Věc však měla pikantní pozadí: provozování Revizora povolil sám car a pochopil ho tak málo, že se při představení smál, až slzel... Po Revizorovi se Gogol pustil do práce na svém vrcholném díle, na románu Mrtvé duše. Uveřejnil ho v roce 1842 a - opět dle Gercena - "otřásl celým Ruskem". Ale tíha doby nakonec umělce přece jenom zlomila. V roce 1847 uveřejnil výbor ze svých dopisů, kde pod vlivem slavjanofilství a pasivního náboženství obhajoval starý řád a dokonce omlouval nelidské nevolnictví. Nakonec však i svým pádem dal podnět k události, která byla pro duchovní v...