Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Tragická velkolepá komedie „Švejk nenapravuje svět. Tady se nedá už nic napravit. Má-li se svět zachránit, nezbývá, než si už nic nepředstírat a začít znova v troskách a z trosek. Švejk také není než troska starého světa, ubožák, který se sám prohlašuje za blba. A přece právě on a jenom on přináší naději. Je nutno zbavit se všech iluzí, je nutno přijmout dokonalou prohru, aby se svět mohl zachránit.“ Tento Chalupeckého trefný popis „situace“ Haškova antihrdiny Josefa Švejka a jeho rozlomeného evropského světa by se dal s jistou nadsázkou vztáhnout také na naši současnost. Nesáhli jsme tentokrát do rozhlasového archivu k osvědčeným švejkovským interpretacím (Höger, Pivec, Werich), ale pokusili jsme se o zbrusu nové, současné uchopení. Současné nikoli v nějakém experimentu, nýbrž v „sestupu“ ke smyslu autorova textu a jeho nejvlastnější poetice. Dvacet „zastavení“ z prvního dílu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války nastudovala režisérka Markéta Jahodová s Oldřichem Kaiserem a doprovodila hudbou pražského hospodského harmonikáře Josefa Čečila. Postava Švejka se Haškovi zrodila v krátkém povídkovém cyklu v květnu 1911. Tehdy si poznamenal: „Pitomec u kumpanie“. Poté existuje druhý švejkovský cyklus, který byl psán v Rusku v letech 1916–1917. To vše bylo ještě zábavné čtivo a Hašek cítil, že se se svým tématem plně nevyrovnal. Po návratu z Ruska se pustil do nového psaní Švejka, a jak prozrazují vzpomínky Haškova osobního písaře Klimenta Štěpánka, kterému spisovatel román diktoval v lipnické hospodě, Haškova paměť a schopnost jiskřivé a básnické improvizace byla geniální. Stála jej však mnoho sil. Existuje svědectví lipnického hostinského Invalda, který několikrát zahlédl Haška o samotě zoufale plakat. A jak píše E. A. Longen: „Hašek trpěl. Bylo mi jasno, že musí každou zdivočelou noc a pitku těžce vykoupit a draze zaplatit utrpením.“ Román, jak jej známe dnes, pochází z let 1921–1923 a zůstal nedokončený. Hašek (a jeho Švejk) je postava tragikomická, zoufale